Škola kojota je přírodní vzdělávání

Určitě jste to slyšeli: "Co z toho kluka bude? Škola ho nebaví a celý den by nejraději proseděl u počítače. Ta naše zase furt kouká do mobilu a píše si s kamarádkami (aspoň doufám, že to jsou kamarádky)." Naše děti žijí v dimenzi tisícovek informací, aplikací, streamů, vlogů a virtuálních her. Mají desítky přátel, které nikdy neviděly osobně, následují autority, jejichž kredit určuje sledovanost, nikoliv osobnost. Názor na svět a společnost určují youtubeři a influenceři. Jaké místo má dítě v současném světě? Co bude dál? Odpovědi jsou možná zašifrovány ve statistikách, psychologických studiích, odborných publikacích. Vzdělaní lidé nabízejí různé teorie a my si můžeme vybrat tu, která se nám líbí. Podobně jako typ mobilního telefonu. Který je ten pravý?

Před lety jsem v rámci mužského výcviku dostal jednoduchou otázku: Kdo jsi? První odpověď mi můj parťák neuznal. Ani druhou, třetí. Trvalo to dlouho, než jsem hluboko uvnitř sebe našel správnou odpověď. Zjistil jsem, že jedinou správnou odpověď znám jen já. Můj život se změnil. Začal jsem hledat další odpovědi a jedna z nich byla poslání. Stal se ze mně učitel a o víkendech woodcrafterský náčelník. Zjednodušeně učitel s duší indiána. Stejně jako u indiánů a všech přírodních národů jsem se začal chovat k dětem jinak. A přestal se o ně bát.

Škola kojota – přírodní vzdělávání

Termín kojotí učení pochází ze Severní Ameriky a znamená prastarou formu přirozeného vzdělávání, která je užitečná pro všechny lidi. Tato metoda chce po učiteli či mentorovi, aby splňoval toto: mé činy mluví hlasitěji, než má slova. Učitel nejprve prožije lekci a pak taktně využije sílu údivu, aby studenta vtáhl dovnitř.

Apačská babička učila mladého chlapce, jak plést vodotěsný košík. Pochopitelně byla mistrem v této dovednosti. Chlapec stařenu pozoroval a moc chtěl uplést stejný koš pro dívku, kterou se snažil získat. Když nastal správný čas, dala babička chlapci kůru, kterou potřeboval, aby to udělal sám. Využila chlapcovu vášeň pro dovednost a osobní motivaci k učení.

Metoda kojotího učení využívá zážitkové vzdělávání a vytváří podmínky pro samostatné myšlení a řešení problémů. Studenti i učitelé v jsou povzbuzováni, aby kladli otázky a hledali vlastní odpovědi. Je to nekonečná cesta učení (odborníci používají termín samořízené vzdělávání). Prostřednictvím umění kladení otázek povzbuzujeme studenty, aby se neustále učili a vyvíjeli. Toto je klíčový aspekt, protože pomáhá studentům orientovat se v přizpůsobivém a neustále se měnícím světě, ve kterém žijeme. Vždy, když učitel učí v pokoře, učí se od svých studentů více, než se studenti učí od něj. Přístup učitele je mentorský.

Neúspěch je důležitým aspektem výuky. Studenti mohou selhat a jsou vyzváni, aby to zkusili znovu. To je připravuje na budoucí plavbu životem a učí řešit problémy. Lekce pro studenty budou vycházet z osobních zkušeností, kterými procházejí. Učitel je potom facilitátorem zážitku, tím, kdo drží prostor a nabízí služby a podporu, zatímco se aktivně učí vedle studenta.

Škola kojota není objevný projekt či nová koncepce. Je pokračováním, syntézou a kombinací systémů již ověřených a fungujících. Čerpal jsem a stále se učím moudrosti poradních kruhů, příběhy našich předků či inspirátory jako Tom Brown Jr., Kurt Hahn, Bill Plotkin, Jan Amos Komenský, Marie Montessori, Ernest Thompson Seton, Eduard Štorch, Peter Gray a další. Však největšími učiteli jsou děti.

Sám sobě vůdcem, příroda učitelem

Není možné aplikovat tuto metodu v klasickém vzdělávacím systému a ani to není naším cílem. Míříme k základním hodnotám a snažíme se objevit, rozdmýchat či podpořit talent a zdroj energie dítěte. Vedeme děti k sebepoznání a seberozvoji. Učíme dovednosti, na které v RVP nezbylo příliš prostoru. Naše hlavní "předměty" jsou důvěra, spolupráce, odvaha, odolnost, férovost, samostatnost, vášeň, zodpovědnost, vytrvalost. Snažíme se posilovat děti v sociálně-emočních dovednostech. A příroda v tomto procesu hraje klíčovou roli.

Romantika táborového ohně, spaní ve spacáku a nebe plné hvězd působí emotivně stejně na nás i naše děti. To stále trvá a vytváří onen bezpečný prostor naší školy. Slunečný den nebo celodenní déšť nám připravuje výzvy, kterým čelíme. Příroda a aktivní pobyt v ní je nezbytnou součástí metodiky. Být v přirozeném prostředí je v dnešní době léčivé a vzdělávat se třeba s nožem v ruce je nezapomenutelný čas pro každé dítě.

Možná vám to připomíná skautský nebo jiný oddíl, kde děti tráví volný čas. My nejsme volnočasová aktivita v tom smyslu, že někdo organizuje čas dětem. Vše se děje po vzájemné dohodě a zvážení návrhů všech zúčastněných (dětí a průvodců). Všechny činnosti děláme a organizujeme společně. Není tu nikdo, kdo nařizuje nebo vydává povely. Děti se na přirozených situacích učí spolupráci, zodpovědnosti, time managementu. Pochopitelně řešíme situace, které přicházejí a využíváme sílu poradních kruhů.

Poradní kruh odkazuje ke komunikačním praktikám, které jsou vlastní všem kulturám (nikoliv pouze původním obyvatelům Ameriky, jak se mnozí domnívají), každá kultura má pro tento smysluplný způsob rozhovoru vlastní jméno a daný postup, pět věcí je však všem společných: kruhové uspořádání, střed (centrum), zahájení, zakončení a záměry. Poradní kruh zahajujeme a zakončujeme, protože to, co během něj děláme, vyžaduje věnovat zvýšenou pozornost sobě samým i druhým.*

Cesta poradního kruhu (můžeme to nazvat i pravidly) klade důraz na čtyři záměry: naslouchat ze srdce, sdílet ze srdce, sdílet spontánně a úsporně (s ohledem na množství času a počet účastníků). Centrem je místo, které je často vyznačeno svíčkou a symbolizuje, že celek je víc než součet jeho částí. V případě poradního kruhu centrum představuje společný záměr skupiny.

Školy ve Spojených státech, Kanadě a některých dalších zemích postupně zavádějí poradní kruh jako jeden z předmětů už třicet let, ve větší míře pak od roku 2006. Kromě toho, že děti získávají skutečně cenné praktické zkušenosti s tím, jak se vyjádřit, jak naslouchat cizímu názoru atd, dokáže praxe poradního kruhu zcela změnit atmosféru školy i vztahy mezi dětmi.

Přechodové rituály – velká zkouška

Vyvrcholením pobytu v naší škole je přechodový rituál, který se stává důležitým mezníkem v životě dítěte. Například chlapce ve věku 9-12 let připravujeme k přechodovému rituálu, který přináší uznání a uvědomění si, že již není malé dítě. Přijímá zodpovědnost a je uznán a přijat společenstvím mužů. Opouští bezpečnou mateřskou náruč a pouští se do světa. Samotný rituál je zkouškou soběstačnosti, vůle, odvahy a sebezapření, kdy chlapec odchází přečkat den a noc o samotě a bez jídla v divočině. Na základě vlastního rozhodnutí podstupuje tuto zkoušku. Tento přechodový rituál trvá čtyři dny. První den a druhý den je fází oddělení (separace) kdy chlapec odchází od rodiny a hledá si místo k sólovému pobytu. Třetí den probíhá stav přechodu, kdy za úsvitu odchází ze základního tábora na své místo, kde bude až do následujícího rozbřesku. Poslední fází je proces přijetí, kdy je slavnostně uznán komunitou a svými blízkými. Přechodový rituál se provádí jasnými vnějšími úkony, ale zároveň se uvnitř odehrává změna, která mění účastníka rituálu. U dívek je přechodový rituál ve formě oslavy a vzájemného přijetí komunitou dospělých žen.

"Zažila jsem z pozice mámy bojovníka už podruhé. A prožívám hluboký úžas nad sílou tohoto programu, vděčnost za takovéto průvodce, kteří kluky vedou do světa opravdových mužů a učí je se v tomto světě a zejména v sobě samých zorientovat."
Reference maminky Pavly po přechodovém rituálu

*Joe Provisor: Joe Provisor o poradních kruzích jako o prastarém a užitečném způsobu otevřené komunikace mezi žáky a učiteli | Časopis Komenský v současnosti | MUNI PED